Chtěli jsme postavit dům, který otevírá srdce i oči

Když stojíte před úkolem postavit dům jehož účelem je duchovní život a kontakt s bohem, chtě nechtě vás to donutí zastavit se a přemýšlet o hodnotách, na které není v běžném pracovním dni tolik času. Stejně tomu bylo i v případě stavby Křesťanského komunitního centra Církve Bratrské v Kladně. 

Bůh je světlo a není v něm žádná tma, říká bible. V pozemském světě však tma existuje, někde se světlo a tma mísí v neprostupnou mlhu, jinde jsou v ostrém kontrastu jako světlo a stín. Ve světle vidíme tváře svých blízkých, ve tmě se nám mohou ztrácet.

Do úvah o stavbě modlitebny se bezděčně vkrádaly zapomenuté vzpomínky z dětství. Dávná návštěva kostela s rodiči a fascinující hra světel a stínů, která plasticky vykresluje klenby kostela a doslova zaplňuje celý prostor. Difuzní světelné efekty tam, kde se světlo potkává s dýmem kadidla. A hořce aromatická vůně tak specifická a nezaměnitelná. Dispozice duchovní stavby nás vybízí k tomu zvednout hlavu v úžasu k nebesům a vzápětí ji ve vší pokoře opět sklonit.

Symbolika protikladů světla a tmy, jejich vzájemného prolínání, symfonie kontrastů, která dokáže vyvolat napětí i uklidňující pocit harmonie se stala hlavní myšlenkou pro náš návrh. Chtěli jsme dát světlu prostor, aby se světlo stalo hlavním architektem našeho chrámu a chcete-li stvořitelem v tom nejlepší slova smyslu. Aby v nás zůstalo už navždy. Třeba jako pocit nebo vzpomínka. 

Našim záměrům však vůbec nevyhovoval stávající patrový objekt. Byl poddimenzovaný, komplikovaný a nevhodný pro náš záměr. Proto jsme se rozhodli pojmout objekt jako pavilon fungující v jedné úrovni, přirozeně zasazený do zahrady a se svými zákoutími a pergolami včetně otevřené plochy před poskytující příjemný prostor pro setkávání. Nevymysleli jsme ostatně nic revolučního. Funkčnost tohoto přístupu už prokázal třeba Ludwig Mies van der Rohe ve svém pavilonu v Barceloně. Zvolili jsme tuhle cestu, protože naším  cílem nebylo to, aby na sebe stavba okázale upozorňovala, ale aby se přirozeně integrovala do okolní zástavby.    

Abychom podpořili myšlenku jednoduchého a vlastně trochu pokorného domu, koncipovali jsme hmotu stavby jako velmi jednoduchou jen s několika prolomeními. Protože ústřední myšlenkou byla stále hra světla a stínů umístili jsme světlík do osy příchodu na pozemek. Zvenčí tak určuje těžiště domu a uvnitř vytváří přesně tu neopakovatelnou atmosféru, kterou dává historickým duchovním stavbám bazilikální osvětlení.

V sále modlitebny se cihly sbíhají ke svému pomyslnému středu - ke Kristovu kříži. Jejich sbíhavost a v opačném směru zase řídnutí, pro nás představuje pulzující život - směrem ke středu se zvyšuje naše koncentrace a naopak opět slábne, dochází k uvolnění. Pro světlík jsme zvolil jednoduchou ocelovou konstrukci, chtěli jsme aby působil lehce, transparentně a současně připomínal industriální historii tohoto místa. 

Od počátku jsme také věděli, že náš dům nebude sloužit jen jako modlitebna, kde se lidé sejdou jen v neděli na krátký čas, ale chápali jsme ho jako živé komunitní centrum. Proto jsme navrhli také dvě učebny se zázemím, malou kavárnu a kancelář. Věříme, že se nám podařilo vytvořit prostor pro setkávání široké veřejnosti. Pro každého, kdo bude potřebovat nějakou pomoc, pro toho, kdo hledá chvíli klidu, pro lidi, co se chtějí setkat s přáteli na důstojném místě i pro člověka, který touží poznat sám sebe.

David Wittassek